Nejkrásnější pláže Vietnamu Jindřiška, srpen 2012

V srpnu 2012 jsme navštívili Vietnam. Byla to naše první cesta na východ. Odlétali jsem se spoustou otázek a očekávání. Cesta předčila naše představy o této chudé komunistické zemi, nicméně domů do západní Evropy jsme se víc než kdy jindy opravdu těšili.

Letěli jsem poprvné společností Emirates z Prahy do Dubaje. Podařilo se nám vyjednat VIP sedadla u nouzového východu, čímž byl let nesmírně pohodlný. Na servisu ze strany letecké společnosti jsme neshledali nic mimořádného v porovnání s dosavadní zkušeností s Air France, Air Mauritius a Sri Lankan Airlines. V Dubaji jsme přistáli o necelou půlhodinu dřív oproti plánu, ale značně vzdáleni letištnímu terminálu, kam jsme byli nuceli jet autobusem, čímž jsme minuty k dobru víc než dorovnali. Nově zavedená linka do ho Chi Min City (Saigon) letí až v 9:15, Emirates nám proto nabídli hotel v rámci tzv. STPC programu při nenávaznosti letu – Cortholne Airport hotel 3***, který se nachází cca 10 min. jízdy od letiště. Další možností je hotel přímo na letištnám terminálu, který si však musí každý sám zaplatit. Dvoulůžkový pokoj bez stravy vyjde na 250 dolarů. Nabídka od Emirates Vás sice nestojí žádné peníze, ale o to více času, protože se vstupem do země se váže nutnost vyřízení víz. Ta jsou poskytována rovněž bezplatně, jenže musíte uprostřed noci vystát dvě dlouhé fronty – na scan oční sítnice a pak teprve s pasem pro razítko od úředníka, který si svoji funkci náležitě vychutnává... Prostředí hotelu Copthorne Airport je velice příjemné, pokoje jsou prostorné a čisté, nicméně jsme plných 5 hodin využili čistě ke spánku. Z recepce nás v dohodnutý čas vzbuduli a po celkem skromné snídani nás zavezl hotelový shuttle opět na letiště. Opět nás překvapilo, jak nízké teploty jsou arabové schopni v klimatizovaných prostorách dosáhnout bez ohlednu na to, zda je na ulici 40 nebo 50 °C! Poslední minuty před odletem jsme využili k nákupu v Duty free, zejména alkoholu, bez kterého bychom následující dny jen těžko trávili :-)

Po dalších 8 hod. letu jsme přistáli v 19:35 místního času (+5 hod. oproti Praze) na letišti Tan Son Nhat v Ho Chi Min City. Pro vstup do země jsou opět nutná víza. Můžete si je předjednat online, nebo prostřednictvím místní agentury. Všichni cizinci musí okamžitě odevzdat pasy a vyplňovat další nesmyslné dotazníky. Místní úředníci, jejichž věk jsme odhadovali na max. 15 let, po více než půl hodině čekání začali velmi špatnou angličtinou vyvolávat jména těch, na které „přišla řada“ a za dalších 25 dolarů Vám vrátili pas, ovšem bez jakéhokoli dokladu, k čemu že ho vlastně potřebovali?

Po byrokracii v Dubaji se ale už nevidíme ničemu a necháme se vláčet sledem událostí. Konečně se dostaneme k pásu se zavazadli a téměř všechny kufry jsou již rozebrány. Začínáme chápat, že návštěvníků z cizích zemí je tu jak šafránu. S nesmírnou úlevou se v příletové hale vítáme s průvodcem – pánem středního věku s perfektní angličtinou a úsměvem do ucha k uchu, který nám vysvětluje, ať se ho bedlivě držíme a s nikým jiným neodcházíme než zajistí smluveného řidiče. Ten se k nám prodere za dalších 10 minut a vystvětluje, že v sobotu večer je zne velmi rušno, zejména o úplňkové noci, kdy místní slaví dlouho do rána, o čemž se záhy přesvědčíme. Kvůli zdlouhavým formalitám na letišti už nestíháme sprchu a rovnou jedeme na večeři do místní restaurace. Chvíli jsme vzdorovali, raději bychom šli spát, z letadla jsem beztak přejedení, ale stálo to za to. Prvně jíme hůlkami a tato lekce se nám po celý pobyt ve Vietnamu víc než hodí. Jídlo je výtečné – zázvorová polévka, salát s krevetovými chipsy a lotusovými semínky, na kterých trénujeme jemnost úchopu hůlek. Průvodce se směje a rovněž použije prsty. Pochopili jsme, že se dalším chodům neubráníme a s obavami objednáváme místní víno z Dalatu. Je překvapivě lahodné. Až později jsme zjistili, že nic lepšího a bohužel ani zdaleka srovnatelného ve Vietnamu pít nebudeme. Následovala pečená rýže s vepřovým masem, pangasem, žampiony a řapíkatým celerem. I když číšníci už dávají židle na stoly a zamykají vstupní dveře, kávu si odpustit nedokážeme. Je neskutečná! Přivezli jsme si domů jak kávu, tak speciální sítko na její přípravu. Je velmi silná a sladká až čokoládová - začíná se nám tu líbit. O co víc jsme dojati, když nás všechen personál restaurace za pár dolarů spropitného doprovází až k vozu a mává nám dlouho na cestu s úsměvy a poklonky.

První noc přespíme v hotelu Royal Lotus 4**** nedaleko staré čtvrti Saigonu. Hotel je nekutečně čistý, úplně voní novotou, až se ptám na recepci, který blázen přiznal tomuto skvělému místu jen 4 hvězdy! Až do snídaně jsme měli dojem, že jsem jedinými hosty tohoto hotelu. Na snídani je však plno. Vesměs místní, pár Rusů a snad Australanů. Začínáme si zvykal na místní kuchyni. Nemáme problém snídat krevety a jarní závitky :-) Nic jiného/lepšího nepodávají... Jedinou stinnou stránkou byly noční oslavy v ulicích, které se snad až tak výhradně netýkaly úplňku, jelikož stejný hluk byl i noc následující v CanTho a i každý další víkend. Místní prostě žijí hlavně na ulici a dlouho do noci, zejména o víkendu.

Na jihu Vietnamu se nabízí dvě hlavní atrakce – plavba po deltě řeky Mekong a návštěva Cu Chi tunelů z dob partyzánského odboje Viet Congu. Po zkušenosti z příbramských a kutnohorských dolů, kam se běžně pořádají i školní výlety, ale my trpíme nesnesitelnou klaustrofobií, jsme od návštěvy tunelů o velikosti 30x30 cm rychle upustili. Musela jsem tedy překopnat svůj odpor k lodním plavbám. Můj manžel nedbal you tube videí a trip advisor komeńtářů a na plavbu se těšil. To, co jsme ten den zažili, se nám však nesmazatelně vrylo do paměti a jsme vděčni všem pozemnským i nadpozemnským silám, že to náš imunitní systém vydržel.

Po 2 hodinách pohodlné cesty klimatizovaným vozem mezi slumy a silnicemi přeplněnými skútry s až 5 pasažéry věku 0-100 jsme zaparkovali u masy bahna a nezvyklé koncentrace západních turistů. Musela jsem na toaletu a to byla poslední kapka. Vystála jsme půl hodinovou frontu a nakonec se mi do kabinky bez oken, světla a tekoucí vody pranic nechtělo... Manžel už mě čekal s očima navrch hlavy u polorozpadlé dřevěné pramice s honosným Honda motorem na zádi. Došlo na nejhorší, věčně usměvavý průvodce řekl, že tohle je naše VIP loď pro dnešní celodenní privátní plavbu. Jak ráda bych se stala kufrem, který náš řidič vezl po souši do dalšího hotelu! Nebylo zbytí a nasedli jsme do tohoto báječného korábu. Podobných lodí bylo najednou na „řece“ desítky a všechny mířili na jediné místo – do místních řemeslných dílen a výroben nejrůznějších pochutin. Konečně jsme zakotvili a nechali se vláčet desítkami dílniček na výrobu karamelek, pálenky s hady, místního vína, rýžového popcornu, placek, do ateliéru portrétitsů i suvenýr shopu s nesmyslnými zbytnostmi vyrobenými čistě za účelem výdělku. V každé jsme byli nucenu něco uchutnat a všechno osahat, což jsme řádně desinfikovali zásobami v dubajského Duty free. Po více než hodině jsme opět na lodi, bohužel technika selhala a zůstali jsme uprostřed smrduté stoky. Průvodce ještě laškovně komentuje „no crocodiles“. Bodejť! Tady by zdechly, pronese manžel... Zatímco se řidič snaží opravit kormidlo, nabouráme do 4 okolních pramic, kde žijí celé generace rodin, a co chvíli to vypadá, že hlava rodiny rozbije hlavu našemu kormidelníkovi. Vše „dobře“ dopadlo a vypluli jsme do širšího ramena řeky. Širšího víc než Lipno! Na pramičce těsně nad vodou už se nelíbí ani manželovi, když kolem proplouvají remorkéry s pískem a jiným stavebním materiálem a průvodce hrdě hlásí hloubku přes 30 metrů. Po půl hodině hrůzy zaplouváme do malého ramínka, kde je pro změnu na nás příliš mělko. Kotvíme tedy u břehu a jdeme pěšky. Navštívíme vilu místní šlechty se zpěvy a tanci, bohužel i čajem a čerstvým ovocem. Ananas s krystaly soli jsme skutečně ochutnali až tady. Mezi záchody a kuchyní si všimneme, že řeka je jediným zdrojem vody. Myjí zde sebe i nádobí, ústní tam kanalizace a vodu berou na vaření i pití. Následuje další dávka rumu …

Po příjemné kilomentrové procházce nás čeká plovoucí plošina, která nás má zavézt na oběd do místní restaurace. Bráníme se, že už jsme viděli dost, ale není jiné cesty. Máme prý štěstí. V období sucha je kanál vyschlý a táhnout tudy vodní buvoli. Mám toho dost, každý kořen je pro mě anakondou, s každým škrtnutím o dno vidím naše plavidlo potopené. Naštěstí nic netrvá věčně, kotvíme u břehu a plechem pobitá chýše je místem, kde máme po celém dni ukojit žízeň a hlad. Nesmyslně začínám návštěvou toalet a utvrdím se, že tady nepozřu ani sousto. Sotva dosednu ke stolu přichvátá 10 členů personálu včetně dětí předškolního věku a horlivě přináší nespočet chodů – polévku, rybu s velkýma očima, krevety, salát, závitky a velkou mísu rýže. Snažím se nevnímat zápach nádobí a hůlek a sníst alespoň něco. Vedle sedí místní a nezřízeně se cpou, nemůže to být přeci nic špatného! Po chvíli personálu dojde že už víc vážně nebudeme, necháváme pát dolarů na stole a jim najednout zazáří očička a táhnout nás do zázemí. Vidím drátěnou klec s ohromným hadem. Vytáhnout ho ven a omotají kolem sebe. Nemám odvahu si sáhnout, tak aspoň fotím. Prý ji chytli v řece, stejně jako rybu k dnešními obědu a krevety. Chovají tu i perlorodky a humry, skutečně nechápu a vzkazuji učiteli biologie, že nás klamal, že některé druhy žijí jen v naprosto čisté vodě.

Míříme naší původní motorovou pramicí do přístavu, kde nás konečně čeká vůz. Díky dešťům a větru je hladina opravdu vysoko a velmi rozbouřená. Míjíme lodě, kde stejně jako nám cáká „voda“ na obličeje a snad jen kapitáni si uživají závody k cílovému molu.  

Destinace jsme procestovali. Poskytneme vám osobní rady.